V týdnu od 3. 7. do 10. 7. 2021 se ČR stala počtvrté pořadatelem MS v OB. Vše – a bylo toho dost – se odehrálo v menší či větší blízkosti Doks u Máchova jezera. Plánované oddělení sprintových a lesních disciplin narušil covid, takže čeští pořadatelé přidali k lesním disciplínám i ty zrušené sprintové z loňska, které měly proběhnout v Dánsku.
Pořadatelé v čele s velmi mladým ředitelem Janem Pickem (pod 30 let) upřednostnili zajímavé terény před komfortem „vše na jednom místě“, takže závodníci sice na jednotlivé etapy trochu cestovali, ale domů určitě odjížděli se silnými zážitky.
Hned první disciplína – sobotní sprint – se konala v Terezíně s využitím části terezínské pevnosti. Jenom z pohledu na mapu mi šla hlava kolem. Předpokládám, že na místě bylo trochu jasnější, co je nahoře a co dole, ale i tak to musel být masakr. Do arény jsme se nejeli podívat, využili jsme přenosy České televize, které se sice vysílaly až po Tour de France, ale formou živého přenosu. Požadavky televize údajně ovlivňovaly i stanovení relativně pozdních startů 00. Už v první disciplíně se předvedla současná světová jednička Tove Alexandersson, která pokazila jednu volbu (komentář v TV: Tove vybírá postup, se kterým stavitel vůbec nepočítal… ), ale nevzdala, zařadila svoji pověstnou rychlost z jiného levelu a ztrátu smazala. Vyhrála, jako ostatně vše ostatní.
Na nedělní sprintové štafety jsme šli fandit do arény v parku dokeského zámku. Pořadatelům se povedlo dojednat možnost až 2 000 diváků. Sice za vstupné (ale nižší než do kina), ale snadno tak měli přehled o počtu lidí, a navíc část těchto peněz zaslali na Moravu postiženou tornádem. Myslím, že diváků tam bylo výrazně méně, připadali jsem si spíš jako na větším oblastňáku, ale aspoň jsme se snadno dostali na místa, odkud jsme si na probíhající závodníky mohli prakticky sáhnout, a potkali jsme se třeba s nejdeckými nebo s naším Jirkou, který byl jedním z pomáhajících dobrovolníků a honil závodníky s kamerou v ruce pro televizní přenos. Atmosféra byla úžasná, stále se něco dělo, pokud jsme nesledovali závodníky přímo při průběhu diváckým úsekem nebo na předávce, mohli jsme sledovat GPS tracking nebo záběry z Doks na velkoplošné obrazovce. Po aréně se motaly postavy z Čtyřlístku, zároveň první dvě kontroly na trati byly „sochy“ těchto postaviček umístěné do čtyř rohů jednoho z náměstíček. Doksy jsou totiž Třeskoprsky a na dokeském zámku je muzeum Čtyřlístku. Podobně jako ve sprintu zůstaly výkony našich reprezentantů trochu za (hlavně jejich vlastním) očekáváním, obsadili sice krásné, ale přece jen nemedailové 5. místo. Trať musela být náročná fyzicky (nejde o úplnou rovinu a ty jedny dloooouhé schody…) a hlavně orientačně s různými umělými překážkami, otevřenými vrátky a dvířky do areálu školy nebo zámeckého parku.
Po pondělním odpočinku pro závodníky, ale rozhodně ne pro pořadatele, byl na řadě middle, podobně jako sprint relativně daleko od Doks – v Jizerských horách. Jednou jsem tam běžela, a od té doby už mě tam nikdo nikdy nedostane. Strašlivá mapa s rozsypaným mákem odráží ještě strašlivější terén – neuvěřitelné množství kamenů, skalek a skal na nějakém brutálním svahu. Fandili jsme tedy opět u obrazovky, kde ten příšerně krásný terén (pro elitní závodníky) byl dobře vidět z dronu. Tyto záběry vyděsily naši babičku, která nám orienťák zakázala s tím, že je to vlastně dost nebezpečný sport. Jak to dopadlo s naší jednou potenciální medailí, asi všichni víte. Jany Knapové nám bylo strašně líto, celou dobu podle trackingu a záběrů z lesa bylo jasné, že až na tu chybně oraženou pětku jde skvěle, v cíli musela mít velkou radost, jak se jí to povedlo, vypadalo to na bronz a po vyčtení čipu – nechápavost, pak pochopení a děsná frustrace. Na stupních vítězů bylo opět vidět hlavně švédské, švýcarské a norské dresy. Podobně jako v předchozích dvou závodech, i zde Tove chybovala, ale zase ji to nepoložilo, a nějakým turbo pohonem ztrátu smazala, navýšila a vyhrála.
V dalším odpočinkovém dni pro závodníky (middle = 2 závody, kvalifikace a finále) přesunuli pořadatelé centrum na louku relativně blízko Doks, k Heřmánkám, kde se odehrály zbylé závody – štafety a klasika. Každý, kdo někdy závody pořádal, má představu, jak to muselo být náročné. Plus položení (údajně) 10 km kabelů v lese na televizní přenos. Čtvrteční štafety nám utekly, dali jsme přednost promoci v Praze, z hlediska počasí nás to nakonec zas tolik nemrzelo. Terén byl úžasný, pískovcové skály v borovém lese, ale mužské štafety měly smůlu na letošní přeháňky. Zataženo bylo tak moc, až v lese místy nemohlo být vidět moc dobře na mapu. Tady se hodilo, že Miloš Nykodým běhá (asi i preventivně po předchozích zkušenostech) s čelovkou, kterou místo štafetového kolíku předával Vojtovi Královi na poslední úsek. Obě naše štafety – ženská i mužská, skončily na 5. místě, což jim opět přineslo rozporuplné pocity. Na jedné straně je to velká bedna, tedy úspěch, na stranu druhou určitě všichni pomýšleli na medaili, a třeba po výkonu Denisy Kosové to nebylo chvíli zcela nereálné. No, a na stupních vítězů zase „šeď, šeď, nuda, nuda“ – tedy v nějaké kombinaci Švédsko, Švýcarsko a Norsko.
Poslední závod – klasiku – ve stejné aréně jako štafety, jsme si nenechali ujít. Podle hezky udělaných stránek WOC a také aplikace do mobilu, jsme dojeli na obrovské parkoviště na louce cca 2 km od centra, prošli se mezi poli s krásnými výhledy do Máchova kraje, a se vstupenkou a respirátory v ruce jsme vstoupili do arény. Zdálo se mi tam strašně málo lidí, to snad pořadatelů a závodníků dohromady bylo více, ale mělo to i výhody – žádné fronty u toiek nebo jídla, místečka u koridorů kdekoliv člověk chtěl, třeba přímo naproti sběrce, která byla úplně na každý závod u stejného objektu – roztomilého krmelce. Atmosféru při diváckém průběhu nebo doběhu do cíle jsme dokázali vytvořit i v tomto relativně malém počtu. Parametry klasiky byly zcela neuvěřitelné a doteď vůbec nechápu spoustu věcí. Jak je možné, že se stavitel dokáže trefit do směrného času vítězů. Jak je možné, že to vítězové zvládnou v tomto čase po absolvování tolika těžkých závodů předtím. Sice ne všichni jdou všechno, ale Tove ano. A ještě všechno vyhraje. Že to ostatní ty dvě hodiny v těžkém terénu vůbec přežijí. (Ty parametry: muži 13,6 km + 1050 m převýšení, ženy 9,5 km + 690 m převýšení). Naši reprezentanti se medailově neprosadili ani tentokrát, někteří byli viditelně zklamaní, ale opět jsme měli zástupce v top ten – Janu Knapovou a Miloše Nykodýma, další 3 se umístili do 16. místa, takže velmi slušně.
A jak to dopadlo se závoděním nás – diváků? Před covidem jsme byli přihlášeni na doprovodné závody, které se někdy v březnu zrušily. Nějakou dobu to pak vypadalo, že nebude vůbec nic. Ale nakonec jsme mohli nejen fandit, ale i pobíhat po lese v podobných terénech. Ze šesti nabídnutých tréninků jsme nevyužili pouze ten v Jizerských horách, zbylých 5 jsme absolvovali. Na každé z těchto map pořadatelé postavili 4 tratě (od dlouhé elitní až po krátkou dětskou). Mapy jsme si objednali dopředu, koupili v jedné z arén a pak už jsme si volili, kdy a kam, což byla zásadní výhoda proti závodům. Nakonec nám tedy forma tréninků vyhovovala, těžký terén jsme si užili, sice bez čipů a ražení (na kontrolách byly fáborky s logem a kódem), ale stejně máme všichni chytré hodinky, tak se můžeme porovnávat i tak. Ve skalách jsem si opět ověřila, že délka trati je zcela zavádějící a na necelých 3 km při „skalním sprintu“ dokážu hravě strávit přes hodinu, a že když se ocitnu v opravdovém skalním bludišti, stejně se stále ztrácím, jen už to nenesu tak těžce, jako před lety.
Jsme rádi, že jsme si navzdory covidu takový skvělý týden mohli užít a na stará kolena na něj budeme vzpomínat a vyprávět vnoučatům.